LUDWIG VAN BEETHOVEN
Oeuvres pour pour piano a quatre mains: Sonate en ré op. 6; Variations WoO 74; Marches op. 45; Variations WoO 67; Symphonie n° 7 (transcr. Hugo Ullrich)
 
Prague Piano Duo
 
Praga- PRD/DSD 250 219(SACD)
Référence: aucune

C'est sur que ce disque n'est pas un incontournable d'une discotheque Beethoven de base. Cela dit, les occasions de s'échapper des oeuvres réenregistrées a foison ne se multiplient pas et s'il n'est en rien "indispensable", le SACD proposé par Praga est en tous cas tres intéressant, tant les oeuvres pour piano a quatre mains sont restées totalement dans l'ombre de la production beethovénienne. Or ces oeuvres composées majoritairement dans sa vingtaine sont d'écoute fort agréables avec meme un petit bijou, les trois Marches op. 45 (1802-03) qu'on s'étonne vraiment de ne pas entendre davantage: trois condensés beethovéniens tres typés de 5 minutes chacun! On rappellera par la meme occasion que WoO (Werk ohne Opus -oeuvre sans numéro d'opus) n'est pas synonyme d'oeuvre au rabais. Simplement Beethoven attendait souvent assez longtemps entre la composition et la publication et certaines compositions de dimensions plus réduites sont restées ainsi sur le bas-côté. De fait, aucune oeuvre ici n'est de l'ordre du "rebut". Merci donc a Praga de nous faire découvrir sur 37 minutes un Beethoven que l'on entend jamais.
 
A ce stade il faut préciser deux choses: le duo formé par Zdenka et Martin Hršel apparaît nettement ici comme le meilleur en activité parmi les duos constitués (on excepte donc des tandems Argerich-Freire ou Lupu-Perahia) depuis la disparition tragique des Crommelynck. En finesse et musicalité, on est la nettement au-dessus de Tal-Groethuysen, des Labeque, des Pekinel, et surtout des deux sinistres frappeurs qui sévissent chez CPO et dont j'ai oublié jusqu'au nom. Le sens de l'élasticité des phrases, la finesse de touche sont partout patents, surtout dans les Variations WoO 67. Cette finesse digitale est relayée par une captation sonore riche, mais discrete (pas de marteaux, pas de respiration bruyante, mas de spatialisation outrée) qui devrait servir de metre-étalon a tous les SACD de piano de la planete.
 
C'est grâce a cette sensibilité musicale et sonore que l'on peut s'intéresser a la transcription de Hugo Ulrich (1827-1872) de la 7e Symphonie de Beethoven, qui fut, comme le précise Pierre-Émile Barbier, avec Scharwenka plus tard, l'un des deux transcripteurs de cette oeuvre pour piano a quatre mains. Si ce type de transcription se légitimait amplement pour la diffusion d'une symphonie au moment ou la radio et le disque n'existaient pas, l'enregistrement a une période qui nous inonde de versions orchestrales, n'a évidemment pas la meme utilité. Je suis d'habitude assez réservé face a ce genre d'initiatives, mais la ferveur musicale des époux Hršel m'a amené a écouter a plusieurs reprises avec tres grand intéret cette réduction réussie.

--Christophe Huss

ClassicsToday-France.com, 09/2005

 
 


 
December 9, 2005
 
The piano duo version of the Seventh Symphony expands on the usual
solo piano transcription, and in surround sound.

BEETHOVEN: Works for Piano Duet = Sonata in D, Op. 6; 6 Variations, WoO 74; 3 Marches, Op. 45; 8 Variations, WoO 67; Symphony No. 7 in A Major, Op. 92 (arr. Hugo Ulrich) - Prague Piano Duo - Praga MultiChannel SACD PRD/DSD 250219, 77:02 (Distrib. Harmonia Mundi) ****:

Here is a golden opportunity to expand your Beethoven collected oeuvre, given the absolutely compelling renditions of Beethoven’s four-hand pieces by Zdenka and Martin Hrsel, the Prague Piano Duo. The D Major Sonata (1796) Beethoven accorded legitimacy by dedicating it an opus number. He likely performed this eminently social piece with a fellow student in Vienna. The opening movement and final bars of the rondo resound with a four-note “fate” motif we came to know much better. The Six Variations in D Major, WoO 74 sets a song by Goethe in romantic conceits, sometimes dissipating into monody, in the style of lied or ballad. The Three Marches (1803) are a product of Vienna, although sketches go back to Bonn. They are dedicated to Princes Maria Esterhazy. The last Beethoven humorously called it “a quick 3-step,” despite its lasting five minutes. Prior to this bouncy inscription of the set, I only knew these through a Marlboro Festival inscription with Cecile Licad and Mieczyslaw Horszowski. The 1792 Eight Variations in C Major, WoO 67 derive from a Schubert-sounding theme supplied by Count Ferdinand von Waldstein. There are several virtuosic touches: syncopations, spreading the theme over three octaves and the like, and some delicate tracery in the upper registers.
 
While Beethoven obstinately refused to supply publishers with piano-reductions of his symphonies, composer-pianist Franz Liszt initiated a serious effort in 1837, transcribing four symphonies for piano solo according to what Liszt felt was the most thorough and natural music-practice of his time. Hugo Ulrich (1827-1872) sought to capture the music’s demonic rhythmic impetus without distorting the urtext with unnecessary keyboard flourishes. The austerity of the musical line makes Beethoven’s harmony and texture perfectly clear. When power and sonority must have their sway, the resources are there to make the whirls and paroxysms quite effective. Recorded in Prague February-March 2005 in surround sound, the medium seems to have been waiting through the entire disc for the Seventh to break loose, and then you caught in the transcendent dance that is forever Beethoven.

--Gary Lemco

 
 
Klassik.com
 

Exzellentes Prager Klavierduo
Kritik von Michael Loos, 29.03.2005
 

Interpretation:

Klangqualität:

Repertoirewert:

Booklet:

 

Neben einer unübersehbar großen Zahl von Konzerten für Klavier und Orchester existiert auch eine viel kleinere Menge von Werken für zwei Klaviere und Orchester; so mancher Komponist zwischen Mozart und Schnittke hat auf diese Form des Doppelkonzertes zurückgegriffen. Eher selten dürfte sich allerdings die Idee finden, daß beide Solisten an einem Instrument sitzen – scheint es doch unvermeidlich, daß sie sich dann in die Quere kommen. Beide Varianten sind auf dieser CD vertreten: Johanns Ladislaus Dusseks Konzert für zwei Klaviere und Orchester op. 63 steht neben dem Konzert für (ein) Klavier vierhändig und Orchester von Leopold Kozeluch. Als Zugabe gibt es noch Dusseks Sonate für zwei Klaviere op. 26. Es spielt das Prager Klavierduo, bestehend aus Zdeňka und Martin Hršel; Leoš Svárovský leitet das Kammerorchester Pardubice.
 
Sowohl Dussek als auch Kozeluch hatten das Pech, Zeitgenossen Mozarts zu sein. Als dessen Stern einmal aufgegangen war, nahm man ihre Musik kaum noch zur Kenntnis. Rein qualitativ ist dies sicherlich nicht zu begründen, wie man vor allem an Dusseks Konzert feststellen kann. Im Rahmen der üblichen drei Sätze bietet dieses Werk eine halbe Stunde gepflegte und höchst geistvolle Unterhaltung, woran die herausragende Interpretation des Prager Klavierduos erheblichen Anteil hat. Zdeňka und Martin Hršel steigen nach der Orchesterexposition kraftvoll ein, verstehen sich aber auch auf anmutiges Spiel, das dann besonders im ´Larghetto´-Mittelsatz gefragt ist. Sind die Pianisten einmal aufgetreten, hält Svárovský das Orchester strikt im Hintergrund. Um so mehr kann das Prager Klavierduo seine Virtuosität entfalten, vor allem im rasanten Finale. Wie präzise das Zusammenspiel der beiden ist, zeigt die hohe klangliche Homogenität: Bisweilen glaubt man nur ein Klavier zu hören.
 
In Kozeluchs Werk täuscht dieser Eindruck nicht, hier ist es tatsächlich ein Klavier, das nun vierhändig traktiert wird. Ebenfalls dreisätzig, ist dieses Konzert deutlich kürzer als Dusseks Werk; im Tonfall sind sich beide Kompositionen hingegen recht ähnlich. Vor allem die beiden Finalsätze könnten von ein und demselben Komponisten geschrieben worden sein, was der Qualität natürlich keinen Abbruch tut. Wie die beiden Solisten ohne jeden Niveauverlust von zwei Klavieren auf eines umsteigen, verdient Anerkennung. Kozeluchs Orchesterbehandlung ist etwas bieder, obwohl im Konzert wunderschöne Passagen der Holzbläser auftauchen. Im Vergleich mit Dusseks Werk bleibt ihm aber nur der zweite Platz. Dusseks zwölfminütige Sonate für zwei Klaviere steht, hierin seinem Konzert vergleichbar, ein Stück hinter Mozarts Werken zurück – aber kein allzu großes Stück. Wieder überzeugen die Hršels mit beinahe perfektem Zusammenspiel, das die heiteren Seiten der Sonate betont und nicht künstlich nach Tiefgang sucht.
 
Alles in allem drei ansprechende Werke aus der Zeit um 1800, die in makellosen Interpretationen dargeboten werden. Wer sich für die Musik aus der Zeit Mozarts und der Epoche danach begeistern kann, bekommt hier eine echte Entdeckung serviert.

Excelentní Pražské klavírní duo


Vedle nepřehledně velkého počtu koncertů pro klavír a orchestr existuje také mnohem menší množství děl pro dva klavíry a orchestr; mnohý skladatel mezi Mozartem a Šnitkem sáhl po této formě dvojkoncertu. Spíše zřídka se ale najde myšlenka, aby oba sólisté seděli u jednoho nástroje – zdá se být přece nevyhnutelným, že si pak budou překážet. Obě varianty jsou zastoupeny na tomto disku: Koncert pro dva klavíry a orchestr, op.63 Jana Ladislava Dusíka stojí vedle Koncertu pro čtyřruční klavír a orchestr od Leopolda Koželuha. Jako přídavek je zde ještě Dusíkova Sonáta pro dva klavíry op.26. Hraje Pražské klavírní duo, které tvoří Zdeňka a Martin Hršelovi; Leoš Svárovský řídí komorní filharmonii Pardubice.
 
Jak Dusík, tak i Koželuh měli smůlu, že byli Mozartovými současníky. Když náhle vzešla jeho hvězda, sotva ještě jejich hudbu brali na vědomí. Čistě kvalitativně to jistě nelze odůvodnit, jak můžeme zjistit především na Dusíkově koncertu. V rámci obvyklých tří vět nabízí toto dílo půl hodiny vysoce duchaplné zábavy, na čemž má značný podíl vynikající interpretace Pražského klavírního dua. Zdeňka a Martin Hršelovi po orchestrální expozici rázně nastupují, rozumějí si ale i v půvabné hře, což je pak obzvlášť potřebné ve střední větě Larghetto. Když klavíristé jednou nastoupili, drží Svárovský orchestr striktně v pozadí. Tím více může Pražské klavírní duo rozvinout svou virtuozitu, především v razantním finále. Jak precizní je souhra obou, ukazuje vysoká homogenita tónu: někdy má člověk pocit, že slyší jen jeden klavír. V Koželuhově díle nás tento dojem neklame, zde je skutečně jen jeden klavír, který je nyní pojednán čtyřručně. Je rovněž třívětý, zřetelně kratší než Dusíkovo dílo; hudebně jsou si naopak velmi p odobná. Především obě finální věty by byly mohly být napsány tímtéž skladatelem, což ale nijak nesnižuje kvalitu. Jak oba sólisté přestupují bez jakékoliv ztráty úrovně ze dvou klavírů ne jeden, zasluhuje uznání. Koželuhovo pojetí orchestru je trochu bodré, i když se v koncertu vynořují překrásné pasáže dřev. Ve srovnání s Dusíkovým dílem mu zbývá jen druhé místo. Dusíkova dvanáctiminutová sonáta stojí ve srovnání s jeho koncertem, kousek za Mozartovými díly,m ale ne příliš velký kousek. Znovu přesvědčují Hršelovi skoro perfektní souhrou, která zdůrazňuje veselé stránky sonáty a nehledá uměle ponor.
 
Celkem tedy tři oslovující díla z doby kolem roku 1800, která jsou nabízena v bezvadné interpretaci. Kdo se umí nadchnout pro hudbu z časů Mozarta a epochy poté, dostává zde opravdový objev.

--Překlad Jiří Schmidt

 
 

GUSTAV MAHLER
Symphony No. 1 (arr. for piano duet by Bruno Walter)

Prague Piano Duo

Harmonia Mundi- 250197(SACD)
Reference Recording - This one

In an era when Mahler's symphonies experienced few and far-flung performances, the only way you could get to know these works was by playing them on the piano, usually in duet arrangements such as Bruno Walter's excellent transcription of the First, recorded here for the first time. Reducing Mahler's innovative orchestral palette to the confines of a concert grand is not unlike viewing a large Monet canvas as reproduced in black and white on a postcard. Still, the composer's contrapuntal essence cogently emerges through Walter's registral sensitivity. The second movement is a good example of this, where the thematic elements and scaled filigree intertwine without colliding. Carefully differentiated accents and articulations also add textural diversity within the piano's "de-orchestrated" parameters, as in Mahler's

gradual addition of instruments in the third movement's opening section.

 

Zdenka and Martin Hirsel play magnificently. Their basic fleet tempos add up to a shorter overall timing than most orchestral recordings. But this has less to do with speed per se than with the duo's refusal to linger over or exaggerate the composer's numerous tempo changes, which by the way, they calibrate to perfection (the tricky speed-ups and slow-downs in the first-movement introduction are a case in point). Although this SACD sounds well on a standard CD player, the multi-channel format gives a stronger sense of the piano's presence in a small, discretely resonant room, especially during softer passages. In short, this is a release that will fascinate Mahler First connoisseurs and piano duet mavens alike.

--Jed Distler

Classics Today.com (USA) 01/2004

……...

Zdenka a Martin Hršelovi hrají nádherně.

Jejich základní hbité tempo vede k celkově kratšímu časovému rozvržení než u většiny orchestrálních nahrávek. Ale toto má méně co dělat s rychlostí jako takovou, než s tím, že duo není ochotno se kochat nebo přehánět autorovy časté změny tempa, které mimochodem oni přivádějí k dokonalosti (chytré zrychlování a zpomalování v úvodu první věty jsou toho názorným příkladem).

…… Krátce, toto je nahrávka, která bude fascinovat znalce Mahlerovy 1.symfonie a stejně tak experty na klavírní dua.

--Jed Distler

překlad V.Schmidtová

 
 

ANTON DVORÁK
Slavonic Dances (complete)
 
Prague Piano Duo
 
Praga- 250151 (CD)
Reference Recording - Piano Version: This One

Dvorák's Slavonic Dances exist in two versions: for orchestra, and for piano duet. The easy availability of recordings has rendered the piano scores obsolete, at least for home consumption, but there are plenty of musical reasons to enjoy the pieces in keyboard form. Just turn to Op. 72 No. 3: the opening consists of two distinct lines that, as arranged for strings and winds, almost never sound properly balanced. This problem doesn't exist with the more monochrome timbres rendered by the piano. On the other hand, it's clear that Dvorák really did imagine the sound of strings at such warmly nostalgic moments as Op. 72 No. 8; and no amount of pounding can render the frenzy of the final dance of Op. 46 (or Op. 72 No. 7) as well as the full orchestra.
 
Still, these sensitive, elegantly phrased, and ideally rhythmic performances by the Prague Piano Duo make as fine a case for these versions as we are likely to hear, and they are beautifully recorded. The players don't try to imitate the orchestra or compensate for its lack, but play each dance as piano music, with a degree of rubato and attention to contrapuntal detail that makes you forget about the existence of the more "public" arrangements--which is entirely as it should be. In a word: delightful.

--David Hurwitz

03/2001

Klassik Heute 3/01

    Zdenka a Martin Hršelovi - Pražské klavírní duo - dokazují zde ve vzletné, v detailech promyšlené, vesměs velmi svěží, až "live" působící souborné nahrávce šestnácti Slovanských tanců A. Dvořáka, že za příznivých podmínek vzdělání a rozvoje znamená rodová spřízněnost výhodu pro uskutečnění takového kompletu.
    Nezřídka reagují méně povolaní interpreti na tyto, mezi melodickou prostou a rafinovaností formálního a větného vypracování svévolně se pohybující tance, siláckým, svalnatým útokem dua, když se jde směrem k dramatice. V lyrických partiích se titíž hráči uchylují k sladkému zabarvování, pohrdajíce onou (národní příslušností danou) drsností, která Dvořákovi ovšem i přes estetickou blízkost k jeho propagátorovi Brahmsovi nesporně zůstává.
    Hršelové se tak do Dvořáka trefili, a to důkladným rozlišením pro Dvořáka typických výrazových poloh, jako je vášeň, hrdost, hořkost, touha, přiměřená nespoutanost nebo ušlechtilá jemnost. A nabízejí tak téměř sedmdesát minut natolik oduševnělé zábavy, jakou jsem v tomto oboru od dob Brendela + Kliena ještě nikdy nezažil.

Peter Cossé

 

    Mimořádná brilance instrumentace Slovanských tanců zastínila originál pro čtyřruční klavír. Přesto těchto 16 tanců vytváří girlandu postupně strhujících melodií, nostalgických či úsměvných, nesených nevyčerpatelnou melodickou invencí a neodolatelným rytmickým cítěním. Klavírní stylizace dovoluje lépe ocenit příbuznost zcela schubertovskou těchto strhujících miniatur unikajících třesku jejich instrumentace. České duo manželů Hršelových známé již svými nahrávkami Lisztových a Rachmaninových transkripcí nachází zcela přirozeně cestu v těchto delikátních stránkách, zdůrazňujíc finesy zápisu ve skutečnosti velmi propracovaného, užívajíc dosti subtilné rubato pro odlišení nálad v jednotlivých tancích; interpreti takto umí nuancovat postupné nálady těchto skladeb, aby jim vrátili dimenzi skutečného cyklu, probíhajícího různými náladami a končícího nostalgickým a něžným sbohem posledního finálního valčíku, jako pocta Schubertovi, jehož styl založený na jednoduchosti a něžnosti se zde nachází. Souhra mezi oběma pianisty je dokonalá, rytmická preciznost bezvadná, úhoz stále tančící, frázování a tempa absolutně přirozené; krátce, vše přispívá ke štěstí bez omezení, které se nás zmocní při poslechu tohoto disku "obydleného" skutečným půvabem.

Jean-Claude Hulot

 

Pokud jde o brilantní, přiměřené a tím také lákavé nahrávky Rachmaninovovy Suity op. 17 či Symfonických tanců, nepanuje v momentální nabídce žádný nedostatek. Potud je třeba výkon Pražského dua, které pracuje a cestuje do roku 1989, s jeho svrchovanou pohyblivostí a vyrovnanou vahou temperamentu nanejvýš pozdravit jako doplňující informace z hudební země Česka, o jehož klavírní scéně je toho v poslední době poněkud méně slyšet. Avšak tím, že Zdenka a Martin Hršelovi dávají mezi oba repertoárové kusy k diskusi úpravu Otto Taubmanna (1859 - 1929) Ostrova mrtvých, doznává čistě repertoárová scéna této edice značného zvýšení. Rachmaninovovo dusné, morbidní zhudebnění Böcklina nelze na klávesách snadno realizovat, ale těm Pražanům se daří plasticky utvářet výrazné vnější i vnitřní pohledy; pohyby nabízené v malbě - např. úder vesla, bez velké újmy na barevnosti.

Peter Cossé

 

 

Sergej Rachmaninov (1873 – 1943)
Suita n°2 op.17
pro dva klavíry
Ostrov mrtvých
, transkripce pro čtyřruční klavír

Symfonické tance op.45 pro dva klavíry

Pražské klavírní duo

 Francouzský hudební časopis „Classica“, Stéphane Friédérich.

Ostrov vzkříšení

Lisztovy Symfonické básně, stejně jako Schönbergovy transkripce komorních symfonií vyznačily dráhu Pražského dua. Zdeňka a Martin Hršelovi obnovují opět tradici velkých stabilních duí a ne pouze příležitostných setkání. Tato společná práce dovoluje prohloubit stejně tak seriální harmonii  op.38 Schönberga jako ravelovskou pulsaci v Symfonických tancích Rachmaninova.

Atraktivní centrum programu je přirozeně první světová nahrávka Ostrovu mrtvých. Fascinován orchestrální prací vytvořil šéf Otto Taubmann druhý den po premiéře díla (1909)  tuto úžasnou transkripci, která není iluzorní redukcí symfonického díla, ale je zcela v duchu skladatelské práce Rachmaninova. Pražské duo nás okouzluje precizní hodinářskou prací s obávaným rytmem v 5/8 taktu, pročistí zvuk žesťových mas, chrání epický, vypravěčský charakter  chirurgickým způsobem použití pedálu.

Symfonické tance, jejichž zápis pro klavír je z ruky skladatelovy, využívají především potřebu bezprostředně zaujmout posluchače. Neuspořádaná bujarost některých interpretů nás nechala  téměř zapomenout na nutnost rytmické pravidelnosti, která jediná dovoluje vychutnat všechny půvaby (dřevěné dechy), populárních aspektů (saxofon) a mystických citátů (církevní harmonizace). Obdivujte Tempo di Valse z druhého tance, tato pingpongová hra nemá ekvivalentu v diskografii.

„Na doplnění“ by se dalo říci: 2. Suita zažitá jako dvojkoncert.

Nádherný recitál.

(překlad C.Boiffen a J.Rafaja)